Kdo maže, ten jde! Pěšky 100 km.

Pochod na delší vzdálenost je výzva, kterou jsem mnoho let, či spíše desetiletí, odkládal na dobu, kdy už nebudu mladík holdující kratším závodům mezi ¼ - 4 hodinami. Když jsem byl letos tázán, zda se nezúčastním Krakonošovo stovky, tak nejprve jsem myšlenku zavrhl právě z důvodu, že nejsem ještě dostatečně starý, ale po týdnu rozvažování jsem řekl ano.

Mám výhodu, že už jsem absolvoval několik delších akcí, kterým vévodí několikanásobná účast na Himalájském tygru. Tedy vím, do čeho jdu a větu loňské účastnice: „Posledních 15 km bylo utrpením“ nepřekládám do češtiny stylem: „Při poslední procházce mě na konci trochu bolely nohy“, ale spíše takto: „Až ujdu dvakrát více, než jsem kdy v životě ušel, až půjdu bos po rozpálené plotně posypané střepy, až mi bude zle od žaludku, kolena si mi budou podlamovat, krví nalité puchýře už ani nebudu vnímat, tak mi stále bude zbývat vzdálenost, kterou v kuse ujdu tak jednou do roka. Ještě celý následující týden bude má chůze vratká, každý krok nejistý a problém vstát ze židle naopak zcela jistý.

S výše uvedenou vidinou jsem se začal připravovat, zejména teoreticky. Za posledních dva a půl měsíce jsem najel 3000 km na kole, obecnou vytrvalost tedy mám. Dal jsem si jeden skoro 40 km pochod završený výbornou grilovačkou a puchýři na patách. Odhalil jsem tak nejslabší místo. Paty jsem orašploval a párkrát promazal, takže se jemností (i promaštěností) přiblížily dětské prdýlce. V den závodu jsem připravil oblečení na teploty od 5°C do 25°C, vícero párů ponožek, čelovku, rohlíky se šunkou, müsli, obinadla, jehlu na puchýře, leukoplast, ibuprofen a podobné propriety. Před vlastním startem jsem si přelepil bradavky, promastil celá chodidla, prsty na nohách, podpaží, vnitřní stranu stehen a nevynechal jsem ani řiť a přirození. Rozcvičování jsem vypustil, snažil jsem se do poslední chvíle sedět, či ještě lépe ležet.

Vlastní procházka začíná. Když postartovní úprk nepolevil po několika stech metrech a dokonce ani po několika kilometrech slušného dokopce, došlo mi, že to bude vážné. 6,3 km s převýšením cca 500 metrů za necelých 57 minut se mi nezdálo být optimálně nasazené tempo, ale když jsem se chtěl držet naší skupinky, jinou možnost jsem neměl. Dalších 24,4 km za 3:49 také nelze nazvat výrazným zpomalením, i když už se šlo častěji z kopce. V Harrachově na 30. km jsem si na výtluku v asfaltu podvrtnul nohu. Kotník bolel jen na nerovnostech, tak jsem šel dál. Je pro pořádek - nerovnosti tvoří cca 70% trasy. Následující výstup na Voseckou měla slabší chvilku spoluchodkyně, mohl jsem tak trochu vydechnout, aniž bych ještě přiznal, že jsem nejslabší článek skupinky. Po celou dobu jsem prohlašoval, že do tuhého půjde, až mě nohy budou bolet více, než z předchozích dní namožená ruka. A tak se šlo dál a dál a dál až na Lužickou boudu lehce za polovinou pochodu.

Plánovaná asi třičtvrtěhodinová pauza byla příjemná. Přemazal jsem nohy, jinak nebyl nutný žádný zásah typu propichování a přelepování puchýřů. Začátek další chůze byl intenzivně bolestivý jen prvních 10 minut, než nohy pochopily, že si stejně nepomohou. Následoval turisticky atraktivní kus Polskem, kdy se skákalo po kamenech, přeskakovaly louže a potůčky, aby na konci daného úseku stejně všichni měli boty mokré až na kůži.

A zase se šlo a šlo a šlo až na Pomezní boudy na 72. kilometru. V daném místě provokativně zastavují autobusy a znesnadňují tak morálně první další kroky. Mí spoluchodci už začínali poměrně negativně hodnotit své rozhodnutí o účasti. Do kopců tempo vázlo, ale šlo se stále dál.

Za sebe mohu říci, že jsem se pořád cítil poměrně dobře. Namožená ruka se už v seznamu bolestí posunula daleko za vedoucí kandidáty, ale přesto: Nebolela mě záda, která mě bolívají i při 5 km procházkách. Stehna sice bolela, k bodavé bolesti to však mělo daleko. Nebolela mě kolena. Chodidla cítila rozpálenou plotnu posypanou střepy sice už někdy od 40. km, ale dokud se chodilo po nerovném terénu, tak se to dalo vcelku vydržet. Teď v posledních desítkách kilometrů, kde asfalt převládal, to bylo drsnější. Nervy však asi neměly sílu bolest přenášet, takže se stále dala ignorovat. Počasí přálo, bylo pěkně, ale ne hic, deštík žádný, v tomto ohledu se nedalo za celý pochod na nic stěžovat. Většinu závěru se šlo z kopce, často lesem. Vzhledem k dobré orientaci loňské účastnice jsme ani nikde nekufrovali. Okolo 90. km, kdy slovník spoluchodců přitvrzoval, jsem já byl stále spokojen a funkční.

Už jsme zahlédli domy a kostelík a zacítil jsem cíl. Značka „Vrchlabí 5 km“ byla zradou, těch 5 km už tam prostě nemělo být! Všichni okolo přidali, já ne. Nohy sice pořád šly, ale hlava už odpočívala. Na chodce ve svém okolí jsem ztratil na posledních 5 km 10 minut. Není to tak dramatický rozdíl, oni šli 6 km/h, já šel 5 km/h. Ale v mé hlavě už to nebylo.

Co říci na závěr? 100 km jsem ušel. Měl jsem jediný malý puchýř na patě. Tři hodiny po pochodu a po hodině a půl v autě jsem dokázal vystoupit a relativně důstojně přejít 100 metrů domů a dokonce jsem vyšel po schodech do 4. patra, ač bych mohl jet výtahem. Myslím, že kdo ví, o čem mluvím, to dokáže ocenit. Nebylo mi zle, nebolela mě hlava. Druhý den už jsem šel na delší procházku do Karlových Varů a třetí den už mi zase nejvíc povrzávala zanícená šlacha na ruce. Sám to nechápu, po podobných akcích čtvrtinové až poloviční délky se vždy zotavuji alespoň týden. Ze všeho mi vychází, že takovéto akce jsou postaveny na psychosomatickém základu. Prostě člověku dojde „šťáva“ v posledních 10% akce, bez ohledu na její délku.

A zcela vážně. Pokud jsem vás inspiroval k účasti na podobné akci, tak radím: cokoliv se může třít, odřít, či otlačit, namazat!