Píši o skvělém týdnu v Anglii s Bromptonem, tedy nejlepším skládacím kolem, leč začnu u koloběžek. :-o
Měsíc před odletem jsme si zašli v Praze s Tomášem a Láďou na pivo, abychom si upřesnili představu o naší cestě. Většinu času nám Láďa líčil, jak se následující den vydá s partou kamarádů na koloběžkách do Vídně. Non-stop!
Po několika dnech Láďa zveřejnil na Facebooku příspěvek ze kterého vybírám: “...Ráno jsem ve sjezdu za jízdy chtěl pravou rukou uložit foťák a vzal přitom levou za přední brzdu natolik, že jsem šel přes řídítka. … jsem pokračoval dalších cca 30 km kde otok levého zápěstí vystavil stopku. ... mi zjistili zlomenou pravou klíční kost a zápěstní kůstku na levé ruce.”
Bohužel nešlo o posledního odpadlíka. Martin absolvoval s manželkou výlet do Irska. Při návratu podával kola a kufr jako nadměrná zavazadla. Do Prahy nedorazilo nic. Vše se nakonec našlo, ale až s křížkem po mistrovství.
Do Londýna tedy z Prahy vyrážela okleštěná dvoučlenná výprava, já a Tomáš, s motem: “doufejme, že opustíme týmového ducha a užijeme si bez ztrát na zdraví a majetku”. Moto se dařilo naplňovat takřka celý pobyt.
Předběhnu. Trefil jsem otevírané dveře auta. Klasická dveřní zóna, jen zleva.. Naštěstí se vše odehrálo bez následků na úplný závěr výletu přímo před vchodem letiště za velmi pomalé jízdy. Vzal jsem to bicepsem a ani jsem nespadl z kola. Modřina za 14 dní zmizela. Druhé modřiny na stehně jsem si všiml druhý den doma a malé modřinky na tváři až po 3 dnech při holení. Rozhodně se nemohu řadit k poctivě zraněnému Láďovi.
Střet považuji za svou chybu. Samozřejmě, otvírat dveře a nepodívat se do zrcátka odporuje zákonu i (a to je mnohem důležitější) zdravému rozumu. V tom samozřejmě řidič auta má jasnou a úplnou vinu. Leč děje se tak často a nepočítat s tím odporuje pudu sebezáchovy. Já v daný moment špatně předvídal a střetu nezabránil.
Následuje, přesněji předchází, už jen dobré. Cesta probíhala svým způsobem fádně, podle plánu a bez větších překvapení. Na Ruzyňské letiště nás dovezla kamarádka, protože všade kolem se honily dešťové přeháňky. Nechť jí to pánbůh oplatí na dětech. Jinak bychom samozřejmě jeli po vlastní ose. Po letu se společností Ryanair s tarifem Business Plus (odbavené zavazadlo 20 kg, prioritní fronty a sedadlo u bezpečnostního východu se čtvrt-metrem na nohy navíc) jsme na letišti Stansted vybalili Bromptony a krabice sbalené v černém igelitovém pytli jsme zastrčili do křoví hned před letištěm. Přesunuli jsme se o necelých 10 km a hodinu po půlnoci jsme stavěli stany na okraji louky.
První den jsme vyrazili k moři. Otestovali jsme silnice, silničky i nezpevněné cyklostezky. Okusili jsme četné, leč krátké a mírné dešťové přeháňky (jako ostatně i ve všech následujících dnech). Snaha dostat se až na pobřeží skončila několikakilometrovou jízdou špatně posečenou a nepoklizenou travou s pravidelným odstraňováním namotané trávy z pastorků. Naštěstí je Brompton kolo, které se nevzdává ani v nejtěžších podmínkách. Moře jsme viděli, přímo na břeh jsme se o několik set metrů nedostali.
Druhý den byl ve znamení přiblížení se k Londýnu.
Třetí den, den D, závodní. Přijeli jsme bez problémů do centra po modré “cyklodálnici” č 3. Zaregistrovali jsme se v Brompton area a potkávali se se známými z minulých let. Sešli jsme se s Jakubem, který přiletěl z Ostravy jiným letem a volil ubytování pod střechou. V průběhu odpoledne jsem obhájil titul ve skládání, tentokrát časem 7,44 sekundy, nejrychlejším o jedinou setinku. Umím to mnohem rychleji. Tentokrát jsem opravdu moc chtěl, byl jsem přemotivovaný a klepaly se mi ruce. A ještě se mi pod prsty pletla kravata :-)
Prohlíželi jme různé úpravy kol. U některých designové, například specifické barvy a doplňky. U jiných závodní, které obnášely tácy s až 72 zuby.
Hlavní závod byl rychlejší než loni. Nejrychlejší dvacetičlenná skupina překročila 40 km/h tedy přesněji 25 mil/h :-). Z českých závodníků byl na třetím místě nejrychlejší Vojtěch Blažejovský z Brompton Brazing Heritage Team. To jsem zjistil až doma po návratu z výsledkové listiny. Netušil jsem, že je tam další Čech, byť dlouhodobě bydlící v Londýně. Já byl 18.,Jakub doplatil na vyšší startovní číslo, které znamená ztrátu cca čtvrt minuty hned na startu a dojel 33. Tomáš jezdí pro krásu a i s rozžatým dynamovým osvětlením dojel s úsměvem 125-tý.
Za skládání jsem vyhrál bílý O-bag a šampaňské. Brašnu mi po zbytek cesty velkoryse vozil Tomáš, který ji přivazoval nahoru na svou nosičovou brašnu. S šampaňským jsme zajeli do Hyde Parku a tam s Tomášem a Jakubem někdy okolo půlnoci uspořádali naší malou afterparty. Poté jsme se zase rozdělili a s Tomášem vyrazili po pravém břehu Temže proti proudu ven z centra.
Neděle byla ve znamení projížďky Londýnem. Jakub se přidal k jedné větší skupince startující od Harrods. My s Tomášem jsme déle dospávali. Projeli jsme Londýn od Hammersmith na západě do Greenwich na východě. A poté jsme vyrazili na sever po cyklotrase č. 1 vedoucí podél proslulých plavebních kanálů.
Musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, a mile překvapen, jaký pokrok udělala cyklistická infrastruktura v Londýně jen za poslední rok. Přiměřeně oddělené cyklostezky a cyklopruhy. Na menších ulicích se sdílí prostor s auty a na rušných je pruh oddělen obrubníkem. Křizovatky se projíždějí většinou společně s auty, není to tedy zcela oddělená infrastruktura jako třeba v Amsterdamu. Pruhy jsou modře vybarveny, takže je jasné, kam kdo patří a snáze se hledá cesta. I tak jsme se mnohokrát ztratili, což musíme připisovat zejména naší nepozornosti a ne špatnému značení.
Mimo Londýn jsou silnice a silničky úzké, často bez krajnic, obvykle lemované vysokým živým plotem. Proto je obtížné předjíždění nejen cyklistů, či objíždění zaparkovaných aut. Důsledkem špatného výhledu je paradoxně vyšší ohleduplnost a bezpečnost, protože jednotliví účastníci provozu si musí počkat na vhodné místo a nesnaží se předjíždět tam, kde to není vhodné. Další výhodou provozu v Británii je absence pravidla pravé, či levé ruky, Britové se bez něj obejdou a po zkušenostech z pražského Karlína bych hlasoval pro zrušení tohoto pravidla i u nás.. Dále se v Británii velmi šetří značkou “hlavní silnice”. Značka “dej přednost v jízdě se vyskytuje, často je však nahrazena pouze příčnou čárou přes jízdní pruh. Obecně jsem se cítil na silnicích velmi bezpečně a téměř vše mi připadalo jasné a srozumitelné (třeba na rozdíl od přeznačkované Itálie).
Jediným problémem je pohyb po stezkách, kde se cyklisté, chodci a běžci vyhybají vlevo i vpravo a nelze jejich chování předvídat. I když i zde působí paradox vyšší opatrnosti a ohleduplnosti, tak na můj vkus by zde trocha řádu prospěla.
Každý den jsme prováděli hodnocení. Obvykle sestávalo z fádního nenápaditého konstatování: “Bylo to dobré a líbí se nám to!”
Oficiální video:
